Z poslední doby

Vidím, že poslední příspěvek jsem psala někdy na podzim. A od té doby jsem na blog neměla kapacitu, ani časovou, ani jinou. V realitě všedních dní se k tomu nějak nedokážu dokopat 🙂 Asi to tak má být, blog jsem psala pilně během prvních pár let, ale v poslední době asi už jeho čas odzvonil. Je to na jednu stranu škoda, protože teď bylo skvělé se probírat staršími příspěvky a vzpomínat na všechny ty zážitky, kterých se nám tu ve Finsku dostalo. Tenhle blog byl taky mým pojítkem s okolním světem a když teď v poslední době utichnul, i ty vazby s ostatníma lidma se ztenčily. Snad se ještě úplně nepřetrhnuly.

Asi je to odraz náročnosti posledních měsíců. Obecně se máme fajn, život plyne bez větších problémů, koronu jsme zatím zvládli bez nákazy. Ville pracuje z domu, já pracuju z pekárny, Emil chodí do školky. Kolotoč všedních dní se točí zběsilým tempem. Nějak to shrnout do rozumně dlouhého příspěvku se jeví jako nadlidský úkol. Ale tak aspoň nástin.

Na přelomu roku nám všem začal nový život. Ville se po rodičovském volnu vrátil do práce, což znamená, že stále od začátku pandemie pracuje z obýváku. Ukázalo se, že takhle to v jejich firmě může docela dobře fungovat a myslím, že návrat do kanceláře jen tak nenastane, nebo aspoň ne v takovém měřítku, jak bylo zvykem před covidem.

Emilek začal v lednu chodit do školky a díky své společenské a zvídavé povaze je tam ve svém živlu. Neměl problém se začlenit mezi ostatní děti a nikdy neprotestoval, že by do školky nechtěl jít. Se školkou jsme velmi spokojení, a jen žasneme, co všechno tam kutí, vyrábí a zažívají. Personál je příjemný a profesionální, mají pravidelný režim, dobré jídlo. I snídani tam dostanou ráno, takže doma není nutné nic chystat. Emil se vzbudí, chvíli si pohraje doma, oblékne se a už jdou. Většinou ho ráno vodí Ville a vyzvedávám já, ale záleží to hlavně na mých směnách, takže podle situace. Tenhle první půlrok tam byl každý den od 8 do 15, ale od podzimu bude bývat ještě tak o hodinu dýl.

No a jak je to se mnou 🙂 Já toho měla za posledního půl roku víc než dost. V lednu a únoru jsem absolvovala první stáž v pekárně. Bylo to ale celkem netradiční místo, kde hodně dělali i s masem a jejich hlavním artiklem byl tzv. Masový piroh – těsto na housku, které obsahuje poměrně dost cukru, se naplní masovo-rýžovou směsí a smaží se to v horkém oleji podobně jako kobliha. Hotový výrobek pak putuje často do různých stánků s rychlým občerstvením. Tohle byla super zkušenost, i když díky tomu masu jsem si tady někdy připadala spíš jako učnicí na řeznici, což v rodině máme žejo, děda řezník by byl možná potěšen 😀

V březnu jsem pak naskočila hned do další stáže, a to do jedné luxusnější pekárničky v centru města, kde zas dělali výborné kvasové chleby , ale i buchty a všelijaké dorty a zákusky. Tam jsem se naučila spoustu věcí, ale tempo bylo kolikrát vražedné. Po šichtě jsem byla dost vyřízená a pak rovnou do školky pro dítě a kolotoč pokračuje odpoledne, nákup, vaření, hraní, spaní. Ufff.

No a od konce konce května jsem začala tentokrát už placenou brigádu v pekárně Fazer, kterého v Česku spíš znáte jako výrobce čokolády a bonbonů – například Geisha je od nich 🙂 Takže do školy jsem vlastně vůbec nezavítala od začátku roku a vlastně ani nebylo kam do školy jít, protože od listopadu do dubna byla výuka v distančním módu. A ve Fazeru je tempo opět zběsilé, co naplat. Je to taková pekárna jako součást obrovského supermarketu, takže výrobky skládáme rovnou do polic toho obchodu a je jasné, že o zákazníky není nouze a chlebů, baget a buchet se za pracovní směnu upečou hrozná kvanta. Za chvíli mám 2 měsíce za sebou a za tuhle dobu jsem dělala kromě pomocných prací typu balení, skládání na plech atd i přímo míchání těst a tvarování výrobků. Nikdy předtím bych ale neveřila, jak fyzicky náročná práce pekaře je. Přiznám se, že už jsem kolikrát měla velké pochybnosti, zda toto můžu dlouhodobě zvládat. Obrovské stroje míchají třeba 60 kg určitého těsta, ale pak je přímo na člověku to těsto z díže rukama vytáhnout, naporcovat do menších nádob a něco z toho vyrobit. A takových těst se za den dělá třeba 10 nebo i více.  Je to pro mě nové, tím pádem jsem pomalejší než ostřílení borci, trvá mi to delší dobu a neustále mám pocit, že bojuju s časem 😀 Ale tohle si určitě ještě víc sedne a pokud se naučím i dbát na to, abych se aspoň jednou za směnu pořádně najedla, bude to určitě lepší 😛 Tahle práce mě naučila hodně, to beze sporu, a je to super zkušenost v renovované pekárně, jsou tam milí lidi a taky je zajímavé být v víc v kontaktu se zákazníkama, kteří jsou ve většině případů milí a občas vykládají nějaké zábavné historky. Na druhou stranu se ale kvůli práci nedostanu v létě do Česka, což mě mrzí hodně moc. Nemám nárok na dovolenou a smlouva mi končí na konci srpna, takže nejbližší možnost navštívit valašské kopečky je až v září. Už je to rok, co jsem viděla rodinu. Rok co moji rodiče neviděli vnoučka. Už loni, když jsme odjížděli z valašské dovolené sem na sever, se mi tak strašně nechtělo a děsilo mě, jak zvládneme zimu s koronavirem na krku. A taky jsem měla pravdu, zima to byla opravdu náročná. Absence sociálních kontaktů, karantény, splín, tma.. Naštěstí aspoň počasí bylo opravdu vydařené, ryze zimní, že jsem chodívala běžkovat i bruslit přímo za barák, to zas byl balzám na duši.

No ale obecně už delší dobu bojuju s pocitem, že za chvíli pět let tady na severu už stačí, už to chce změnu, už chci své blízké mít blíže, nechci už být pořád tady v maličkém bytě jen my tři, stále stejný kolotoč práce, povinnosti, vyšťavenost. Takhle to zní dost pesimisticky, ale mám zrovna potřebu se tohohle nějak vypsat aspoň trochu 🙂 Ale zase léto v Helsinkách je jinak parádní, máme tu už týdny krásné letní počasí, nádhernou přírodu, moře, ostrovy, lodě, lidi jsou tu k sobě slušní, pro Emilka je k dispozici kvalitní školka, korona je teď v normě, tak se dá i něco zažívat, pokud na to má člověk zrovna energii. A ještě rok tu budeme, protože chci dokončit školu v termínu, což by mělo být příští rok v červnu, kdy budu mít vše hotové. Pak ale už doufám, že nastane nová etapa, blíž mým bližním :))

Bylo by super psát sem trochu více častěji, třeba jen kratší zpravodajství a pár fotek, ale určitě by mi to pomohlo zahnat aspoň trochu pocit určité vykořeněnosti. Uvidíme, zda se mi to podaří, a nebo zda tento blog spíš bude sloužit jako archiv vzpomínek z minulosti. Tak zatím se mějte všichni a brzy snad na viděnou 🙂

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s