První narozeniny

Dneska Emil slaví jeden rok 😊 Respektive hlavní párty se odehrála včera, dnes už jen přijímáme blahopřání ze všech stran. První rok za námi, konec kojeneckého věku a vstup do toho batolecího. Emil sice ještě nechápe, proč nám v obýváku visí nafukovací balonky a proč měl včera ke svačině dort, zato jeho máma je celá v sentimentální náladě. Furt se mi vybavují vzpomínky na to, co se dělo před rokem, na odjezd do porodnice a toho malého špunta, kterého jsme si odtamtud odvezli. Jako by to bylo včera! A přitom už mezitím uplynulo 366 dní (protože přestupný rok :D).

dav

Nemůžu se ubránit zamyšlení, co všechno se za tu dobu událo, čím vším jsme si prošli, co všechno se Emil naučil, jak moc vyrostl. Ať to zní jako sebevětší klišé, narození dítěte je opravdu jeden největších zázraků v lidském životě, ne-li přímo ten největší. Nepřestává mě fascinovat lidské tělo, které je schopno vyprodukovat svoji minikopii. A za pár týdnů se už tváří jako by se vlastně ani nic tak velkého nestalo, i když jinak se v životě rodičů změnilo úplně všechno 😊

Z malého uzlíčku, co na nás neuměl ani zaostřit pohled, se postupem času stal kluk, který už chápe různé věci, něco nám pořád vykládá svým vlastním jazykem, s oporou už chodí, stojí, všude leze, všechno ho zajímá. Má 12 zubů, začínají mu růst konečně vlasy a vypadá napůl jako já, napůl jako Ville. V určitých směrech je to s ním neuvěřitelně jednoduché. Od dvou měsíců usíná večer sám v postýlce, od půl roku spí celou noc, výborně jí, nemá problém se zabavit s kýmkoli (tety na hlídání, babičky, dědové a další). Zatím neměl stavy, že by vyžadoval jenom maminku. S tatínkem jsou jedna ruka. Teď je největší sranda, jak nás napodobuje. Třeba si jakože umývá ruce, což u nás vidí v době korony xkrát denně. Mává a tleská, na vše ukazuje a všecko komentuje. Od mala zvládá levou zadní cestování, má rád, když se kolem něco děje.  Je to naše zlatíčko.

dav

dav

Tohle všechno je hrozně fajn, na druhou stranu však pro nás byl uplynulý rok neskutečně náročný. I když jsem se snažila dopředu připravit na to, že život se porodem změní, nedokázala jsem si představit, že to bude změna až tak velká. V prvních týdnech po porodu není jako dřív vůbec nic a i po roce je zbytečné čekat, že některé věci se vrátí do starých kolejí.  Najednou je tu další člověk, který se bez vás neobejde a vy taky musíte být neustále s ním. Tohle mě stálo dost psychických sil. Byla jsem to já, kdo v noci vstával, kojil, byl pak vzhůru kolikrát i hodiny, moc toho nenaspal. Ten kdo pak musel zvládnout den, zatímco byl Ville v práci. Ville sice přes léto měl spousta volna a vydatně se na všem podílel, za což si ho strašně moc vážím. Je nejlepší taťka, navíc narozdíl ode mě kliďas, co zvládá řvoucí dítě s přehledem a grácií. Od začátku byl úplně u všeho, ale to kojení a noční bdění jsem vzala na sebe. A každou noc s odchodem na kutě jsem se už dopředu bála, jak to dnes zase bude probíhat, jak se vyspím a jak zvládnu následující den. A obecně, furt stres jak co zvládnu. Všecko je tak nové, nevíte o ničem nic. Vše si člověk musí nějak prožít, prošlapat cestičku a zvykat si.

Po letních a otcovských dovolených Ville začal zase naplno makat a všechno tak nějak zůstalo na mě. Záviděla jsem všem ženským, co mají chlapa doma z práce ve čtyři odpoledne. Nebo babičky na blízku. Někdy jsem si připadala hrozně sama. Tisíckrát denně o všem rozhodovat, co si obleče ven, co mu dám najíst, kdy ho dát spát, jak do toho zakomponovat ještě aspon trochu nějakého svého života. Někdy jsem prostě jen chtěla, aby to někdo rozhodl za mě. Stále mívám dny, kdy na mě všechno padá a chce se mi ze všeho jen brečet. Bylo jich už o dost míň než v prvním půlroce po porodu, ale s příchodem koronakarantény se tyhle krize zase vrátily, protože jsem musela omezit sociální kontakty a aktivity, které mi pomáhaly zvládat bytí doma s miminem v nějaké rovnováze. Ale člověk si zvykne na vše a přizpůsobí se. A dítě taky vyroste! Navíc máme jaro, začíná být hezky, slunce svítí a před námi je léto, kdy budem oba doma a můžeme si čas s Emilkem lépe rozdělit.

Nejtěžší na tom všem pro mě asi bylo se smířit s tím, že času sama pro sebe mám tak málo. Teď už je to mnohem lepší a když jsem v sedmi měsícíh skončila s kojením, konečně se mi trochu ulevilo, když jsem mohla jít sama ven bez obav, jestli moje dítě mezitím nebude trpět hladem. A kojení jako takové – za mě jedna z nejhorších věcí. Bolest, počáteční obtíže s tím, že nevíte co a jak. Pak už to sice šlo jako po másle a Emil rostl jako z vody, ale já jsem pořád odpočítávala měsíce, jak dlouho to ještě dám. Je to těžké vysvětlit, prostě jsem nesnesla pocit, že je to jen na mě. Navíc hormony s kojením spojené ovlivnují spoustu věcí. Teprve po skončení kojení jsem se začala cítit zpátky ve svém vlastním těle. Zkrátka a dobře, pokud kdy bude nějaké příště, rozhodně zvážím, jak dlouho a pokud vůbec kojit. Každý má o tom právo rozhodnout sám a pokud to někomu nevyhovuje  a způsobuje mu to úzkost nebo jiné psychické problémy, nemusí se do toho nutit. Naštěstí žijeme v zemi, kde se varianta “nekojím, protože nechci” normálně akceptuje.

No to už tady zase směřuju k děsivé litanii plné negativismu 😀 Prostě jsem tímhle vším chtěla říct, že novopečené matky to nemají jednoduché a zasluhují si velký respekt a taky hodně pomoci. Na druhou stranu mám dojem, že je pořád (obzvlášť pro nás perfekcionisty) těžké o tu pomoc žádat. Furt bojuju s takovým tím “to ještě prostě nějak zvládnu” dokud se ze všeho už fakt nehroutím. Naštěstí jsem uznala, že musím mít aspon nějaké chvíle sama pro sebe, jinak se z toho zblázním, a zařídila si jednou týdně hlídání. A při pobytech u jedné či druhé babičky se fakt snažíme vytřískat z toho nějaký ten čas pro sebe.

Abych to shrnula, období toho nejmenšího miminka jsem si moc neužila. K Emilkovi a sobě samé v roli rodiče jsem si vztah musela budovat dlouhé měsíce, ale teď mám opravdu pocit, že to rozhodně všechno stálo za to. A život taky není furt jenom o tom užívání, že jo 😉

V naší době jsme pořád zahlceni návody na to, jak být lepší. Já jsem došla k názoru, že se potřebuju naučit, jak dělat věci hůř.  Jak se nesnažit být furt dokonalá. Jak se s některými věcmi smířit a nechat jim volný průběh. Akceptovat, že nemusí být vždy všechno jako podle příruček z poradny či knih o výchově, že je v pohodě dát dítěti kupované jídlo, nechat ho chvíli řvát, když zrovna prostě jsem na záchodě či potřebuju něco dodělat. Že je oukej svěřit dítě někomu jinému, abych si sama odpočinula. A mít doma bordel! (s tím se smířit pořád neumím :D) Myslím, že chvíle klidu, kdy dítě spí, se opravdu vyplatí zasvětit něčemu, u čeho si matka dáchne a nabere další dech. Seriály, lenošení, sport, kafíčko s přáteli. Chci se naučit být ještě víc “sobecká” a dát svoje potřeby a duševní klid na první místo, abych z dlouhodobého hlediska nápor na nervy lépe zvládala.

Tak milý Emilku. Jsi to nejlepší, co nás potkalo a jestli si tohle někdy budeš číst, věř, že tě máme rádi nejvíc na světě. Někdy to ale být rodičem není vůbec jednoduché, proto měj pro nás pochopení, až se ti jednou nebude líbit, jak jsme dělali to či ono. Vždycky pro tebe budeme chtít jen to nejlepší, ale jsme jenom chybující lidé a občas se i mistr tesař utne. Tak hodně štěstí a zdraví a hodně krásných zážitků do dalších let :*

dav

dav

dav

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s