Tak nám tady tento týden zas jednou odehrála koncert legendární kapela Kiss, což nemohlo zůstat jen tak bez speciální pozornosti. Vlna černobílého mejkapu se přelila nejen přes fanoušky z masa a kostí, ale zasáhla i mnohem výš. Přes noc se tak ve fandy kissáků změnili i chlapíci v nadživotní velikosti vytesaní ze žuly na hlavním nádraží.

Hustej rokenrol 🙂  Či vlastně rock asi, žejo. Mám v tom mezery, páč Kiss se u nás doma nikdy moc neposlouchali. To až sem přijede jedenáctého listopadu Ian Gillan s Deep Purple, to si snad půjdu zavzpomínat na časy, kdy jsem ještě bydlela u maminky a u tatínka a zahradní grilovačky se nesly v tónech Perfect Strangers.  Ach, taková nostalgie, kurnik.

(Sochám se říká Lyhdynkantajat , což znamená toho, kdo nese lucernu, či prostě světlonoše. A nebo taky Kivimiehet, muži z kamene (či Skamene?). Stojí v průčelí nádraží už od roku 1914, kdy je tam stvořil sochař Emil Wikström.)